Isle of Man - druhá sobota (30.5.2009) Zase nás vítá sluníčko a Indián, jako každé ráno, vstává s tím, že se mu zdál hroznej sen a začíná nám ho vyprávět… chvilku přemýšlím a hlásím „ty a nebude to tím, že spíš v nějaké té špatné zóně?“ a Michal na to „Jo…v Eurozóně“ s Milanem vybuchujeme smíchy a pomalu se suneme z auta ven. Hned ráno Indián vyráží dořešit pojištění.
Ženská mu oznamuje, že jí tohle potvrzení taky nestačí, ale že mu uzavře pojištění sama (dokonce už měla i předchystané smlouvy!) za stopadesát liber. Takže první řádné vytočení Indiána se konečně nepovedlo mě, ale téhle paní, a navíc se tam k němu přidali další jezdci, kteří začali vehementně nadávat na „buzeraci“ při přejímce, takže ještě než se Michal stihl řádně rozčílit, udělali to za něj jiní. Vyřešil to nakonec Paul Phillips, který jí řekl, ať to naúčtuje jemu, když jí naše dvě pojištění i s potvrzením nestačí. Vzhledem k našemu rozpočtu nám vytrhl Paul trn z paty a hned po návratu mu to musíme vynahradit.
Jako druhou štaci jdeme na technickou s kombinézou 4SR, botami, a přilbami HJC, včetně té s Manxkým airbrushem od Benyho. Technici se podivují, jak máme všechno nové a čisté, na rozdíl od těch „šlupek“, co jim tam někteří jezdci nosí :) a nálepky s TK dostáváme jako po másle. Ale jedna věc nám přece jen chybí… Michal musí mít na krk identifikační známku, kterou musíme zajít nechat udělat do Douglasu do obchoďáku. Teď už nás čeká ještě přejímka motocyklu a můžeme vyrazit na trať!
Sotva Michal odejde na záchod, přichází manažer, že se koná beseda a školení „newcommerů“ v „race office“, takže ať se tam rychle vypraví, protože to začíná za dvě minuty. Vysílám Milana, aby Indiána na záchodech našel (jak to udělal jsem se radši ani neptala) a za chvíli už fotím utíkajícího Indoše na rozpravu jezdců. Co byl Michal pryč, zastavil se tady Victor, zase s nějakou taškou, pro změnu od další asociace TT, takže jen co se Michal vrátil, hledáme patnáct liber, které jsou poplatkem a dostáváme TT bundu se znakem asociace, tašku s Manxkým vínem, textilní páskou a plastovými rychloupínaky (nebo jak se tomu bazmeku vlastně říká…prostě to co funguje místo šroubů a lepící pásky skoro na všem :))
Victor už má popito, takže je veselej a Indián nám vypráví co se na rozpravě dělo. Dokonce ho stihli zavézt i do Douglasu pro tu psí známku na krk, kterou nám odpoledne přiváží jeden z pořadatelů hotovou…tomu říkám služby až do domu.
Honem ještě lepíme startovní čísla, protože Indián dostal přiřazeno #71. Tady si čísla nevybíráte sami, ale musíte si ho „vyjezdit“ to znamená, že první čísla mají Ti nejlepší a newcommeři mají ty poslední.
Vyrážíme na přejímku a už vidíme dlouhou nudli motorek ve dvojřadu. Ještě než se vůbec kamkoliv dostáváme, dozvídáme se, že čísla ze zadního plastu musíme přelepit na spodní bok motorky. Jako newcommeři jdeme na řadu první a tak celý štrůdl motorek předbíháme. Milan dostane pouze jedinou výtku za jeden šroub, jinak je vše OK. Motorku prohlíží komisaři v bílých košilích na čistém koberečku a jsou opravdu pečliví. Doporučují nám zadrátkovat i veškěré šrouby na vidlicích i přepákování. Ihned po přejímce nás ale nepouštějí zpět, nýbrž nechávají motorky přistavit k výjezdu z depa odkud Michal bude 18:10 rovnou vyrážet. Jsme z toho trochu vykulení, protože ještě nemáme dolitý benzín, zkontrolovaný tlak v pneu a hlavně nedovrtané ty šroubky, ale s motorkou zpět do depa už nesmíme, tak okamžitě vše řešíme, protože pak už se k motorce nedostaneme. Michal běží za známým jezdcem z Maďarska, který mu půjčuje vozík na věci a kanystry a kluci zase odbíhají zpět k motorce. Za chvíli ještě přilítl zpět Milan pro klíč od nádrže, na který zapomněl. Nechali jsme totiž nakonec klasický uzávěr, protože se prostě otvírá nejrychleji.
Deset minut po šesté se chystáme k motorce. Hlavní tribuna je zaplněna a na začátku boxů už se řadí newcommeři v oranžových vestičkách. Já koukám po jediné zástupkyni ženského pohlaví, Jenny Timouth s číslem 68, která se na startu řadí před Michala a jede se skupinkou dříve. Každý instruktor má za sebou vláček tří newcommerů a Indián vyfasoval O. Linsdella na nové R1. Fotím ještě výjezd a pak už jen dvacet minut vyčkáváme. Indián se vrací a z jeho nadšení jsme nadšení i my! Je to prostě paráda a skvěle si trať užil. Další kolečko už dává sám, ale předtím jsme ještě dolili cca šest litrů benzínu (z toho usuzujeme, že jeli piánko :)) a celou dobu u nás asistuje „Chas“ a přidávají se další, kteří se chodí ptát jaké to bylo. Michal taky ještě dodává, že Jenny měla v přední skupince problém, nezvládla jednu zatáčku a propadla se do jejich skupiny, takže se nakonec zařadila za Indiána.
Další kolo počítáme od oka a vypadá to, že zajel s pevným startem okolo dvacetijedné minuty a to je teda velká paráda! Dává si ještě jedno kolečko a zase se vrací zpět. Když mu říkáme časy, tak je Indián úplně u vytržení, ale na mě s Milanem to teda nemá. Jestli jsme se sekli, se ale půjdeme raději podívat na oficiální výsledky, ale vše do dvaadvaceti minut je prostě super!
Vypadá to že benzín by tedy měl vydržet dvě kola a dobíjení se kterým trochu bojujeme snad taky nebude problém. Ostatní ještě jezdí, ale tři kola nám dneska stačily a jdeme si oddychnout do stanu. Victor Gilmore nás pozval na „dvě studený“, tak ten dnešek lehce zapijeme…
Isle of Man - druhá neděle (31.5.2009) V neděli se tréninky nekonají, ale i tak je pro jistotu cesta v horách uzavřená jen jedním směrem, aby nedočkaví „závodníci“ měli cestu bezpečnější. Dříve se tu odehrálo spoustu vážných nehod (když jsme na Man přijeli, a psali o nehodě v horách, tak ta také bohužel skončila nešťastně pro jednoho motorkáře), a tak se tomu snaží pořadatelé co nejvíce předejít tímto způsobem. Já osobně se už nemůžu dočkat „Mad Sunday“, tedy neděle, kdy na uzavřenou trať mohou diváci a v podstatě kdokoliv s čímkoliv a jakkoliv rychle.
Dnešek si tedy vyčleňujeme částečně jako odpočinkový, no…. spíše já si ho vyčleňuju, a tak se celý den válím na sluníčku s časopisy „Irish Racer“, kterých donesl plnou tašku „Chas“. Kysele se tvářím na Milana, když nese plnou náruč oblečení na vyprání….ještě že je pračka stále obsazená, a ladíme drobnosti co budou třeba na zítřek na tréninky.
Ve „dveřích“ se najednou objevuje neznámá tvář v kombinéze a Indi okamžitě anglicky zdraví… “nejste náhodou češi?“ Stojí před námi kluk ze Slovenska, který si říká „Robo“ a žije na Manu už dva roky, kde se živí jako šofér. Zabředáme do rozhovoru a oba si s Michalem říkáme, že by to nebylo tak špatný tady bydlet…škoda že nejsme bez závazků, třeba těsně po škole, kdy člověk ještě přemýšlí o všem jinak. A nebo spíš nepřemýšlí…
Už tři dny kluci mluví o tankování a tak je konečně kopu i se sudem na benzínku. Neuvěřitelný pohled na dva kluky na padesátce skůtřiku se sudem jako třetím spolujezdcem. Tento pohled ocenila i slečna na pumpě, která se smíchem pronesla „nezbláznili jste se?!?“ Nezbláznili, jinak bychom to táhli pěšky…
Dozvídám se, že by měli dnes v sedm večer ke břehům Manu dorazit kamarádi z Moravy včetně Libora Krmáška, který doufejme neodlepí foťák od obličeje….
Michal chystá teamové vstupy, protože je všechny stejně nevyužijeme (když už tu jsme v tak skromném složení), a nasedáme na gsxr, abychom jim je do přístavu zavezli. Trajekt ještě na místě není, ale už ho vidíme v dáli připlouvat. Máme ještě chvilku času a tak znovu osedláváme gsxr a jedeme se podívat na sochu Steva Hislopa, který právě do zálivu kouká z vršku dolů… Celou cestu i za jízdy mačkám spoušť foťáku, takže jsem už horší než japonská výprava. U sochy je tak nádherný výhled, že bych si přála, aby si dala loď ještě kolečko po zálivu…. Jenže smůla… loď už zajíždí do doku, a tak rychle sjíždíme zase kopec zpět a parkujeme u brány přístaviště.
Chvíli čekáme až uvidíme dodávku s českou SPZ, ale zatím se z trajektu valí jen hordy motorek. Hurá, konečně tu zase uslyšíme pořádné české kecy a ne jen angličtinu. Za dodávkou se ještě vybatolil Libor Krmášek na GSXR 1000, která ještě voní novotou (ta ovšem patří druhému Liborovi, který už na ní objevil po cestě pár škrábanečků a tak je z toho jako aktivní modelář upřímně nešťastný) a Bohouš na Fazerovi.
Předáváme vstupy a jedeme zpět do depa, kde kluci rozbalují svoje stanoviště na „naší zahrádce“. Vytahují slivovici, které se dobrovolně zříkám a jen fotím, jak kluci zapíjí tenhle ostrov, který je prostě nepředstavitelný. Jak se sem jednou podíváte, budete se sem chtít vrátit. Byla jsem se na pár světových závodů, jak motocyklů, tak aut podívat, a že jsem to měla pěkně zblízka… ale s tímhle je to prostě neporovnatelné… Tady motorkama žije opravdu celý ostrov, a když člověk do toho ještě připočítá vstřícnost místních lidí, možnost se svézt po trati, kde jezdili mistři světa a jinou krajinu než je u nás doma… tak takhle si umím představit dovolenou.
Čas tady opravdu neuvěřitelně rychle letí, a tak prosím Michala, aby dofoukl matraci, která se vždycky obden vypustí tak, že sedíme zadkama na zemi… Kompresor hrčí a najednou slyším nadávky… matrace praskla! Propálilo ji topení… no skvělý… kde teď budeme shánět novou? …v nafukovačce díra jako pěst a Michal na ni jde se sekundovým lepidlem :-D
Ještě že se to stalo přesně v rohu matrace…Máme pár nápadů a tak přelepujeme díry textilníma páskama, přetahujeme kouskem látky a plastovýma páskama stahujeme. Vypadá to, že na zemi spát nebudeme, ale to se uvidí až zítra ráno ;-)
A ještě jedna věc nakonec…celou dobu nás po závodech provází jasně svítící měsíc…když na závody jedeme, když jsme tam, nebo když se vracíme s pohárem za oknem, pořád na nás kouká, ať už celý, nebo ukrojený, ale je tam, zářící. No a i tady, při první Indiánově jízdě na čistě modré obloze, byl zase…možná hloupost a možná…kdo ví…