Isle of Man - čtvrtek, pátek

2009/05/30

Čtvrtek 28.5.
Ráno sice nevypadalo původně nic moc, ale venku, i když je zataženo, je asi nejtepleji co jsme tady. Milan tedy chystá Gsxr a Indián si jede dát sólo kolečko po trati.
Po návratu nám celej vysmátej hlásí, že mu došel benzín před Kirk Michael (hladový oko nezamrkalo, tak jak mělo). Naštěstí byl asi dva kiláky od benzínky, na kterou dojel stylem jednička, vytočit, spojka, zdechnout a poslední metry doskákal na výpary. I tak by byl ale „zachráněn“, protože kolem něj jel chlápek v autě a všiml si, že už jede Indoš bez motoru, tak to hned otočil, aby mu dojel pro benzín, ale dohnal ho až na „Totalce“, tak si alespoň popovídali. Je zvláštní jak je každej překvapenej, když zjistí, že tu Michal není na koukanou, ale jako závodník. Taky se dost často podivují, jestli není ještě moc mladej na takový závody, ale když jim Indián říká svůj věk, tak se podivují snad ještě víc (a Indoš se tetelí radostí).
Dáváme obídek á la česká konzerva, pročítáme hromady emailů a vzkazů od Vás (děkujeme, protože nás to hodně těší) a vyrážíme znovu na trať ve dvou. Minule jsem chytla v horách déšť, tak doufám, že tentokrát tam budeme mít konečně možnost zastavit a já si obejmu Joeyho Dunlopa (jedinej chlap, kterýho tu mám ještě povolenýho objímat :-D) na jeho bronzové motorce.

Ještěže už se vymyslely integrální přilby, jinak bych byla typický veselý motorkář, s pusou od ucha k uchu. Dokonce mi ani nevadí, že jedu zatím jako spolujezdec a bez pořádného oblečení. Rozhlížím se kolem sebe a krajina je tu prostě nádherná, kamenné zídky a domky, výhledy na moře…člověka to úplně unese.
Konečně přijíždíme do hor a zastavujeme u sochy J.Dunlopa, za kterou je v pozadí Museum, které dříve provozoval pan Murray. Tento pán se ale kvůli svému věku rozhodl provoz k letošnímu roku ukončit. Alespoň tak to bylo Michalovi řečeno při jeho návštěvě v lednu.
Dnes má ovšem museum obnovenou fasádu (byť bylo teď zrovna zavřené), takže kdo ví, třeba si to někdo po panu Murraym vzal na starost.
Koukáme ještě dolů na silnici, kde zrovna přejíždí Manxský vláček-úzkokolejka, když se ze směru, kam se Joey kouká, najednou přes vrcholek hory vyvalí hustá mlha. Fotím ještě poslední fotku, než nás mlha pohltí. Rychle sedáme na mašinu a pokračujeme zpět do depa. Po cestě ještě míjíme další nehodu, kterých je tady v horách nějak moc a už vyjíždíme z mlhy zase ven. Pro mě je až nepochopitelné jak se na jeden ostrůvek můžou vejít krásné nížiny a zároveň hory. Když na jednom kousku téhle země prší, na druhém klidně svítí slunce. O to je tahle trať náročnější například na výběr pneu, zabarvení plexi apod.
Po návratu obcházíme depo, které je už téměř plné a obdivujeme motorky u týmu Relentless Suzuki, které jedou stejně jako my na pneu Metzeler. Je vidět jak mají „litry“ zřetelně zvětšené nádrže, mají také na motorkách kompletní datarecording s telemetrií a moc, moooc karbonu  :o)
Také koukáme po kamionu Bitubo, kde jsme domluvení na pondělí na nastavení podvozku.
V sobotu nás čeká první ostrý trénink, tak už budeme vědět co bude třeba poladit.
Odpoledne si dává jednu jízdu sólo po trati i Milan…alespoň ví jak je důležité, aby byla motorka z jeho rukou ťip ťop, tady nemůžeme nic zanedbat, protože za každou chybku se tady platí. I mě se zdá trať docela OK a zapamatovatelná do chvíle, než si uvědomím, že tu Indián poletí minimálně trojnásobnou rychlostí…to se pak ze silnice stává úzká cestička a jezdec musí přesně vědět, kde je a co bude za dalším rohem…

Pátek 29.5.
Dneska je den, kdy to tady Petr (Hlavatka) před osmnácti lety nezvládl…
O to víc věřím, že my to tady zvládneme. Indián to tady zvládne a i když to nebude mít vůbec snadné, tak ukáže, že Road Racing je jedna z možných cest, kterou se může závodník u nás vydat.
Nestačíme zírat, probouzíme se do krásného letního počasí, které vydrželo po celý den (Milan se taky stačil na sluníčku slušně spařit). Kéž by takové bylo i ty dny následující. Zítra nám to totiž začíná, sobota 18:20 je Indiánův první oficiální trénink s doprovodem. Měl by ho vést Richard „Milky“ Quayle, který je z internetu hodně známý svojí bouračkou z TT. Teď tady funguje jako ministr sportu a také právě jako instruktor pro „newcommery“.
Ráno jsme místo klasickýho panáka dostali s Milanem povinně „panáka“ vitamínů, ostatně jako každý den. Je to skoro jako příděl prášků v blázinci, i když blázinec už tu pomalu opravdu začíná.
Dneska byl první den přejímky a sotva jsme prošli přes jednu paní, která má na starost veškerá data k osobám týmu atd., skončili jsme u paní s pojištěním. Sice Indián pojištění má, dokonce dvě různé, ale v cizích jazycích je popsána pouze přední strana pojištění a dále nic, takže jsme celý den strávili voláním do ČR a sháněním kohokoliv, kdo sem pošle potvrzení o pojištění v cizím jazyce. Jestli se nám to povedlo dořešit nevíme, protože mezitím už přejímku o půl páté večer zavřeli. Ani nemusím vykládat v jakém rozpoložení Indián byl, a docela to chápu, protože teď bude mít nervy, dokud tou přejímkou neprojde. Jako další je totiž po pojistce přepážka s transpondéry, kdy všichni jezdci mají svoje vlastní, kdežto my ne protože u nás je zvykem si transpondéry půjčovat (pokud ho ovšem člověk neztratí, to pak platí a „kupuje“ ani neví jak). Máme ale info o tom, že by neměl být problém se zapůjčením, tak doufám, že potvrzení o pojistce přijmou bez problémů a i vše ostatní také.
Náladu přišel Michalovi zvednout Victor Gilmore, který s úplně ledovým klidem zahlásil „já jdu na přejímku taky až zejtra…“ nebo „ já jsem tu první dva roky na přejímce taky ztrácel nervy…“ a doprovodil to výrazem, který už od Indiána známe taky. A aby mu zvedl náladu ještě víc, zeptal se ho, jestli už si byl pro drinky zdarma na asociaci jezdců TT.
Prvně jsme netušili o co jde, a tak nás tam Victor zavedl. Přivítal nás tam pán, který dal Michalovi vyplnit přihlášku do asociace a dal mu tašku, ve které jsme později objevili láhev na pití s nápisem „TT COMPETITOR“, izotonický nápoj a izotonické gely.
Michal zase vybavil Victora naší oblíbenou Redbull colou na ochutnání a sušeným masem Jerky, na které tu všichni zprvu koukají nedůvěřivě, ale „Chas“ už nám na něj taky pravidelně chodí…, skoro jako na české pivo.
Odpoledne bereme naši knížku o TT od F.Feigla, abychom do ní získali další podpisy a předali upomínky od dětí. Jako prvního zastavujeme Ryana Farquhara a ihned potom se vydáváme za věčně vysmátým Brucem Ansteym z našeho oblíbeného týmu Relentless Suzuki, odkud získáváme i podpis majitele týmu.
Zastavujeme se v Race Office, protože očekáváme expres balíček se čtyřmi sadami řetězů Tsubaki z Anglie a dočkáváme se. Drobná slečna za pultem chce vzít zlehka balíček do ruky, ale pod tou tíhou se až skoro zapotí a my se jí samozřejmě smějeme. Ona se zas na oplátku směje mě, když si ji chci s balíčkem vyfotit a mám nandanou krytku…no jo...se občas zadaří :o)
Pobavilo nás, že je na balíku jméno doručení „Indy Michal Dokoupil“, takže nálepku schovávám, protože moc často nám balík na Isle Of Man, na jméno Indy, asi chodit nebude.
Milan se dává do výměny řetězu a my jedeme na nákup pečiva a mého dopingu – čokolády.
Indián si dává po nákupu ještě kafčo a vyráží naposled do normálního provozu na trať.
Zítra už ho to čeká naostro! Čekám půl hodiny a pak se ztrácím z depa taky. Jdu mu naproti, abych ho nečekaně vyfotila na trati. Vzhledem k tomu, že už je tma, tak se dá jezdec přes přední světlo jen těžko rozeznat na dálku, a tak si fotím několik jiných jezdců, kteří museli být asi hodně překvapení, než došlo na Indiána. Jsme kousíček od pomníku Petra Hlavatky a tak se k němu samozřejmě ještě vracíme na takovou poslední rozmluvu, než to propukne.
Michal je nadšenej, konečně si vyzkoušel na některých „houpácích“ zadní a je z toho unešenej. A to je asi dobře, protože i když je to závod snů, je to pořád jen závod, který by měl bavit, a to nás všechny.

Autor: Veronika Hankocyová - INDI Racing