Isle of Man - první závod

2009/06/10

Přiznávám na rovinu, že takhle zle mi možná bylo před maturitou, i když dnes tady skládá „maturitu“ nebo spíš „doktorát“ Indián. Už před spaním jsem se proběhla dvakrát na záchod a ráno už v montérkách znovu. Vstávali jsme v devět, abychom si v klidu vše nachystali. Museli jsme ještě vystříhat a přelepit startovní čísla a hned na technickou. Tam vše proběhlo bez problému a tak jsem si jen přála, aby takhle proběhl celý den. Nervozita byla znát hodně na nás všech. Na Pit Stop jsme si „půjčili“ ještě Bohouše, protože ve dvou by to byla zbytečná honička. Bohouš se musel napasovat do těsného overálku, ale zvládl to.

Motorky se postupně řadili na start a tuším, že po deseti sekundách je komisaři pouštěli.Indiánův start jsme neviděli, protože už jsme běželi ke svému tankovacímu stojanu číslo 56, tedy až skoro na konci Pit Lane. Koukáme před sebe, jak skautíci pobíhají s vysílačkami kolem výsledkové tabule, která zde funguje už od počátku TT stále stejným způsobem. Pro někoho možná nedostatečně, ale tradice je to krásná. Jako první otáčí u každého startovního čísla kolečkem, kde je naznačeno ve které části okruhu se zrovna nachází. Po průjezdu odtrhávají papírky s číslem kola, které již mají za sebou a skládají pod sebe ručně malované tabulky s časem za kolo. My sotva dýcháme a Michal projíždí první kolo, čekáme co kluci napíšou na tabulku a objevuje se tam 19:07 s pevným startem! Druhé kolo dokonce 19:03, ale to už se chystáme na Pit Stop.

Michal dobržďuje smykem před čárou, na které musí zastavit a dát nohu dolů. Tady se bohužel projevil zvyk z okruhů, takže nasadil tempo 60kmh než dojel k nám, kdežto ostatní dojíždí ke svým mechanikům po předním kole. My jsme navíc byli až úplně vzadu, takže tady asi narostla trochu ztráta. Já žužlám v puse plexi, abych měla obě ruce volné na sundání druhého špinavého. I když jsem trénovala, nervozita je znát a trochu škubu Michalovi s hlavou a ten je očividně klidnější než my všichni dohromady. Bohouš už tankuje a Milan čistí přední plexi a ještě stíhá mi vytáhnout z kapsy pití a strčit jej Indiánovi. Plexi mám vyměněné, Bohouš dotankovává a já rychle zavírám nádrž a beru klíč. Vše to možná trvalo malinko déle, ale potřebovali jsme motorku po našich zásazích dobře zkontrolovat. Co jsme ovšem zjistili, že výměna altíku měla docela zásadní vliv na spotřebu a Indián se bál, aby dojel další dvě kola, protože se mu rezerva rozsvítila už na Windy Corner. Další problém se ukázal s rozetou, kterou jsme vyměnili zpět na 41, takže do zítřejšího závodu zase dáme 40. Jak Indi zrychlil, tak se to na projevilo a chyběl lepší převod. Poslední věc, která tak úplně nesedla byla pneu na zadku, kam jsme museli dát 190, protože jsme prostě jednu sadu takhle s sebou měli. Na zítra už máme nachystanou 180, tak uvidíme, jak to všechno bude mít nakonec vliv.

Jak dojel, tak nám všem spadl obrovský kámen od srdce. Ani mě nepřekvapilo, že po průjezdu cílem a zamávání šachovnicí se v očích Indiánovi objevily slzy. Dokázal něco, o co jsme se snažili my všichni, a věřím, že i Franta Šťastný by byl hrdej. Z dneška tedy vezeme bronzovou repliku létajícího Merkura. Jen o čtyři sekundy nám utekl nováček Ben Wylie, takže Michal se umístil jako druhý nejlepší newcommer a za ním Rico Penzkofer. Zítra se to Indi pokusí změnit, ale i tak jsme rádi, že se přes ty problémy umístil na krásném 32. místě. Přeci jen je to obrácená „23“, takže to tak asi mělo být. My se pokusíme zítra zlepšit zastávku v boxech. Indián si pohne, aby k nám přilítl rychleji a musíme dochytat samotné tankování, které trvá ze všech úkonů nejdéle. Po návratu do stanu to padlo i na mě, takže se přiznávám, že jsem si taky trochu pobrečela.Po prohlídnutí motorky jsme zjistili, že je přední kapota rozpraskaná. Indián trefil ptáka a ten tam ještě po sobě nechal památku v podobě peří. Ještěže se netrefil do náfuku, jinak bychom ho lovili asi v airboxu. Odpoledne se pokusil Milan nafotit zajímavé obrázky z depa a Indi si zajel pro další materiální podporu od firmy Fuchs Oil. Večer jsme ještě sledovali leteckou show „Red Arrows“, kdy vrcholem pro mě bylo srdce probodnuté šípem. Prostě nádhera. Indi se vrhl do vaření večeře (už by se mohl klidně „vdávat“ a divím se, že měl po závodě ještě tolik energie) a já do tohohle psaní. Chystáme se brzo spát, protože další závod by se měl jet dopoledne. Tak držte pěsti!

Pár otázek pro Indiho:
Jaký to bylo.. jak ses cítil oproti předchozím jízdám?
Určitě o hodně víc nervóznější. Ale zároveň víc odhodlanej s maximálním soustředěním právě proto, že motorka nejela už tak jako předtím.

Proč ta ztráta při tankování?
Ještě jsme nevěděli co a jak. Nemám zkušenosti a nechtěl jsem nikoho v boxech ohrozit. Navíc jsme ani při tankování nespěchali, abychom neudělali žádnou chybu. To byly možná rozhodující vteřiny, ale na kdyby nehraju. Jsem spokojenej.

Nějaká krizová situace?
Určitě jich pár nastalo. Párkrát jsem byl delší v zatáčkách, nebo to jak jsem přiletěl jako hurikán na start před Pit Stop ve smyku, ale nejvíc jsem se zalekl rozsvícené rezervy, tak jsem zvolnil.

Jak fungovala R6 - motor, gumy?
Hm…nebylo dobré tam dávat na zadní 190, zdá se mi, že mě to zpomalilo, ale neměli jsme moc na výběr. Kdybych ji nejel dnes, měl bych ji zítra. No a motor…co už…altík už je „ohraná písnička“. Bojoval jsem s tím co jsem měl a snažil jsem se co to šlo.
Převod už mi taky zase nestačil, ale do zítra to snad vychytáme.

Jak ses cítil, když jsi dojel do cíle?
Šťastnej…

Pro Milana:
Jak to hodnotíš ty?
Na to co dostal Indián do ruky, tak odvedl tu nejlepší práci.
Když dojel do cíle, tak to ze mě všechno spadlo. Konečně jsem se mohl najíst a dořešit záchod.
Pocity byly nepopsatelně krásný.

autor: Veronika Hankocyová - Indi Racing